Návrat k sobě

Ego a duše zápasí o řízení životní síly. V mládí je to často ego, které se svými chutěmi určuje směr. Vždycky navaří něco voňavého. Odsunuje duši k podřadným kuchyňským pracím. V určitém věku však předáváme konečné velení duši. Moc se stěhuje od povrchnosti k oduševnělosti. Duše nepřebírá velení zabitím ega, ale dalo by se říci, že ego je degradováno a je mu svěřen jiný úkol v duši, který nezbytně podléhá jejím zájmům. Od narození máme v sobě divoké nutkání touhy, aby duše vládla našim životům, protože ego může chápat pouze určité věci. Ego je na trvalém a relativně krátkém vodítku, může zajít pouze kousek do tajemství života a ducha. Obvykle se zalekne. Důkazy, které mají charakter pocitu nebo mystiky, egu často nevyhovují. Často se jich zalekne, a proto se cítí tak osamělé. Na počátku života člověka je ego zvědavé na duševní svět, ale častěji se zabývá nasycením svého vlastního hladu.

Jestliže však nemá divoká přirozenost příležitost egem vyzařovat, dávat mu barvu, šťávu a instinktivní reakce, potom i přesto, že společnost kvalitu ega schvaluje, duše nebude schvalovat, nemůže a nechválí takovou nedokonalost své práce. Ego zkouší duši popadnout, namísto toho, aby s ní rozvíjel vztah. Jako všechno osamělé a hladové, tak i ono miluje světlo. Spatří světlo a možnost být blízko duše, připlíží se a ukradne jednu z jejích důležitých částí. Ego si nemůže pomoci. Je tím, čím je. "Zůstaň se mnou. Udělám tě šťastnou, oddělím tě od tvého duševního Já a od tvých cyklů návratů do tvého duševního světa. Udělám tě velmi, velmi šťastnou. Prosím, prosím, zůstaň", šeptá ego. Duše je tlačena do vztahu s egem. Světská funkce otrocké úslužnosti egu je plněna proto, abychom se poučili světem, poznali jak pracovat, jak rozlišovat dobré od ne tak dobrého, kdy se pohnout, a kdy zůstat na místě, abychom poznali vše z vnějšího života. Duše tu má otrockou funkci. Tento dominatní muž, ego, nemůže dominovat navždy, neboť jednoho dne se musí podrobit požadavkům duše, a poté je požehnán velikostí, a tím je odměněn, obohacen a zároveň pokořen.

Většina depresí, nudy a bludného, zmateného stavu je zapříčiněna velmi omezeným duševním životem, ve kterém je obnova, impulz a tvoření omezeno nebo zakázáno. Žena si takto vyvinula osobnost bez vady, ale je celá zmrzačená snahou si ji udržet. Lidé poté říkají: "Ano, je zmrzačená, ale podívej, jak pěkně vypadá, jak je hodná, jak se jí dobře vede." Když vysycháme, snažíme se navodit zdání, že máme vše pod kontrolou, že je vše v pořádku. Začne-li žena vysychat, je pro ni stále obtížnější projevovat svou srdeční nespoustanou povahu. V takovém stavu mají ženy sny o temném muži, ohrožují je zloději a násilníci, jsou drženy jako rukojmí. Jsou to sny žen, které vysychají, které nepečují o instinktivní stránku svého života, které okrádají samy sebe, odepírají si tvořivý potenciál a usilovně se snaží ignorovat volání starého hlasu. Někdy ženy zůstávají příliš dlouho. Čekají na to, až budou moci odejít. Až bude jaro. Až skončí léto. Až bude podzim. V zimě se nikam neodchází. Tentokrát to myslím vážně.

Je zde ještě jeden způsob, jak u ženy pochopit odkládání návratu. Je mnohem tajemnější a je jím přehnaná identifikace ženy s archetypem léčitelky. Archetyp velkého léčitele přináší moudrost, dobrotu, poznání, pečování. Je dobré být šlechetný, laskavý a nápomocný, pouze však do určité míry. Když je překročena, má brzdící vliv na naše životy. Donucení žen k tomu, aby všechno vyléčily, všechno zařídily, je hlavnípastí, která je vyrekonstruována požadavky, uloženými nám společností. Nutí k důkazům, že jenom nepostáváme kolem, nezabíráme místo a neradujeme se, ale že máme vykupitelnou hodnotu, že máme cenu, a proto by nás měli nechat žít. Tyto nátlaky se vkrádají do naší psychiky, když jsme ještě velmi mladé a neschopné je odsuzovat nebo jim odolávat. Stávají se pro nás zákonem, pokud nebo dokud se jim nepostavíme.

Ale veškeré nářky trpícího světa nemohou být vyřešeny jednou osobou. Ve skutečnosti můžeme pouze zvolit reakci na ty, které nás nechají pravidelně chodit domů, jinak se světlo našich srdcí úplně utlumí. Čemu by si srdce přálo pomoci, je někdy odlišné od toho, jaké jsou vlastně zásoby duše. Cení-li si žena "svou kůži", vyřeší tyto záležitosti s ohledem na své síly. Abychom se vyhnuli pasti, musíme se naučit říkat "Stop"! Žena musí nejprve odejít, být sama sebou a zamyslet se nad tím, jak došlo k tomu, že byla polapena do archetypu. Základní divoký instinkt, který určuje naše meze, musí být znovu objeven a rozvíjen. Tak se žena udrží nad vodou. Nepůjde-li žena domů, když nastane čas, ztratí schopnost soustředění své mysli. Domov je taková nálada nebo vjem, jež nám dovoluje prožít pocity nenavoditelé v materiálním světě – div, vizi, klid, osvobození od starostí, oproštění od požadavků. Je mnoho dopravních prostředků, jejíž pomoci se ženy dostanou domů – hudba, les, oceán, východ slunce, samota.

Není to pouze čas na přemítání, ale také k učení a objevování zapomenutého, nepoužívaného a pohřbeného. Tam si můžeme představit budoucnost a také číst v mapách jizev duše, poučit se, co vedlo k čemu a jakým směrem se vydáme dále. Když je čas, je čas. Když obnovíme své instinktivní a nespoutané cykly, je to pro nás závazné, abychom žili své životy v souladu s nimi. Je důležité si uvědomit svounespokojenost. Nespokojenost znamená tajné dveře k významné a životodárné změně. Jak často je třeba odcházet? Je to záležitost zhodnocení stavu lesku v očích člověka, pulzu nálady a vitality smyslů. Ticho je hlubokým hledáním domova, dále přirozený řád přírody, ten, jež nežádá nic na oplátku. Bez ohledu na čas, hodiny nebo dny, které strávíš doma, nezapomeň, že druzí se mohou postarat o tvé děti, i když je jasné, že tvé děti říkají, že jen ty to děláš správně. Někdy žena musí bojovat o to, co jí právoplatně náleží. U mnoha žen tento boj musí být také vybojován uvnitř proti celému vnitřnímu komplexu, jenž od počátku tuto její potřebu neguje.

Žena, která pravidelně chodí dolů a opět se vynořuje na povrch, není celým egem ani celou duší, ale je něčím mezi tím. Stojí mezi světem existující reality a světem mystického nevědomí a mezi oběma světy urovnává spory. Ona slyší věci, zná věci a cítí, co by mělo přijít dál. Některé ženy mají tento dar vrozený. Pro tyto ženy je ponoření do sebe nezbytným nástrojem pro její léčení a spojení se spirituálním světem. Po vynoření musí pro sebe připravit jídlo, přetavit starý život v nový, odpudit neužitečnou negativitu. Odříznout vše nadbytečné, jasně označit všechna ukončení a vyřezat nové začátky. Získá vnitřní sílu, která žárem kuje a posiluje různé materiály. Vytvoří si svou vlastní vášeň. Poté, co se spojí dech lidský a dech božský, osoba tvoří krásnou a svatou poezii. Říká-li žena svou pravdu, vzplane svým záměrem a citem, zůstane pevně přimknutá k instinktivní povaze, a potom zpívá. Tento cyklus pokračuje a pokračuje. Poté bude trávit nějaký čas v materiálním životě, popoháněna energií načerpanou cestou domů. Namísto pokusů, aby nám kouzlo vydrželo, prostě žijeme. Namísto odmítání nebo obav z námi zvolené práce do ní plynule vstupujeme, plni života, naplnění novými nápady a zvědavi spatřit, co se nadále stane.

Poznatky - Ženy, které běhaly s vlky - Clarissa Pinkola Estés