Zákony hranic. Běžné mýty o hranicích.

Zákony hranic. Zákon setby a žně – co člověk zaseje, to sklidí, jak se věci ve skutečnosti mají. Tento zákon může být porušován, a často ho porušují lidé, kteří nemají žádné hranice. Tak jako můžeme zachycením padající sklenice zasáhnout do zákona gravitace, mohou lidé zasahovat do zákona příčiny a účinku tím, že vstoupí do dění a vysvobodí nezodpovědné lidi. Když je člověk uchráněn před důsledky nezodpovědného chování, umožňuje mu to dál jednat nezodpovědně. Zákon nebyl narušen, jen důsledky místo jejich původce trpí někdo jiný. Spoluzávislí lidé, kteří nemají žádné hranice, spolupodepisují směnku za nezodpovědného člověka. Stanovení hranic pomáhá spoluzávislým lidem v tom, aby přestali zasahovat do tohoto zákonu v životě jejich milých. Napomínání nezodpovědného člověka nebolí, bolet ho mohou pouze důsledky.

Zákon úcty – je třeba, abychom respektovali hranice druhých. Potřebujeme milovat hranice druhých, abychom mohli vyžadovat úctu k těm svým. Rozhodují se naši blízcí svobodně? Když přijímáme svobodu druhých, jejich hranice nás nerozzlobí, nevyvolají v nás pocity viny a ani se kvůli nim nestáhneme. Když přijímáme svobodu druhých, prožíváme lépe i tu svou vlastní. Zákon motivace – ve stanovení hranic nám může bránit strach ze ztráty lásky nebo z opuštěnosti, strach z hněvu druhých, strach ze ztráty vnitřního dobrého "Já", pocity viny nebo přílišná identifikace se ztrátou či prohrou jiného. Lidé, kteří říkají "ano" a pak kvůli tomu mají vztek, se bojí, že ztratí něčí lásku. To je hlavní motiv mučedníků. Dávají, aby dostali lásku, a když ji nedostanou, cítí se opuštěni. Sobečtí lidé se často zlobí, když jim někdo řekne "ne". Někdy je dobré říct: “Mám tě rád, ale tohle neudělám.“

 

Zákon hodnocení – když něco někomu řeknete, může to způsobit bolest, ale neublíží mu to (zubař vám řekne, že zákrok může bolet, což vám může způsobit bolest, ale neublíží vám). Je třeba hodnotit účinky stanovení hranic a jednat vůči druhému člověku odpovědně, ale to neznamená, že bychom se měli stanovení hranic vyhýbat, když na ně někdo reaguje hněvivě nebo ublíženě. Mít hranice znamená žít cílevědomý život. Rozhodnutí o stanovení hranic není jednoduché, protože to vyžaduje rozhodování a konfliktní situace, které pak mohou způsobit bolest někomu, koho máme rádi. „Mrzí mě, že nepřijedeš na Vánoce, ale doufám, že se budeš mít dobře“ – matka přiznala své zklamání a zároveň respektovala rozhodnutí dcery strávit Vánoce s přáteli. Bolest působíme, když děláme rozhodnutí, která se druhým nebudou líbit, ale také, když napomínáme lidi, kteří nejednají podle nás správně. Ale když druhému člověku neřekneme o svém hněvu, může se v našem nitru zahnízdit hořkost a nenávist. Je třeba, abychom k sobě byli navzájem upřímní v tom, co nás zraňuje. Nikdo nemá rád, když o sobě slyší negativní věci, ale z dlouhodobého hlediska to pro nás může být dobré.

 

Zákon proaktivity – kde je správná míra reakce? Fáze reakce je nutná, ale nestačí. Musíme reagovat, abychom našli hranice, ale když už je najdeme, nesmíme je používat k prosazovaní sebe. Nakonec se musíme „připojit“ k ostatním, navázat vztahy jako rovný s rovným, což je začátek proaktivních vztahů. Proaktivní lidé vám ukážou, co mají rádi, co chtějí, o co usilují a za čím si stojí. Zatímco reaktivní oběti jsou známi především svými postoji odporu, proaktivní lidé se práv nedožadují, oni je žijí. Moc není něco, čeho se dožadujete nebo co si zasloužíte, ale něco, co máte. Tito lidé mají vzájemnou úctu, překonali reaktivní postoj zákona a dokážou milovat, aniž by museli reagovat.

 

Zákon viditelnosti – tento zákon říká, že je třeba, aby vaše hranice byly pro druhé patrné a aby jim byly ve vztahu sdělovány. Kvůli pocitům viny máme často tajné hranice. Místo abychom člověku, kterého milujeme, otevřeně sdělili své "ne", pasivně a potichu se stáhneme. Potají máme zlost, místo abychom druhému řekli, že se zlobíme kvůli tomu, jak nás zranil. Často ve skrytu trpíme bolestí, kterou nám působí něčí nezodpovědnost, místo abychom mu to vyjádřili, což by bylo užitečné pro jejich duši. Když naše hranice nejsou sdělovány a dávány přímo najevo, budou sdělovány nepřímo přes manipulaci. Cesta k opravdové lásce je otevřeně dávat najevo své hranice.

 

Běžné mýty o hranicích. Když stanovím hranice, jednám sobecky – vhodné hranice naši schopnost starat se o druhé ve skutečnosti zvyšují. Sobectví souvisí se zaměřením na naše vlastní přání a touhy, s vyloučením naší odpovědnosti milovat druhé. Nemusíme chtít, co potřebujeme. Pan Necitlivý může zoufale potřebovat pomoc s tím, že je hrozný posluchač. Ale nemusí ji chtít. Naplňování našich potřeb je v zásadě náš úkol, naše odpovědnost. Náš život je jako obchod, o který se musíme starat. Máme rozvíjet svůj život, schopnosti, pocity, myšlenky. Když říkáme "ne" lidem a činnostem, které jsou pro nás škodlivé, chráníme svůj „obchod“.

 

Hranice jsou znamením vzpoury – lidé, kteří mají nepevné hranice, se často navenek podvolí, ale uvnitř jsou vzpurní a plní zloby. Naše srdce, které něco chce nebo nechce udělat, je důležitější než naše „vnější ochota“. Pokud někomu řekneme "ano" a ve skutečnosti myslíme "ne", dostáváme se do pozice otrocké povolnosti, a to je totéž co lhaní. "Ano" musíme říkat z láskyplného srdce. Pokud je naším motivem strach, nemilujeme. Jestliže začnu stanovovat hranice, druzí mě budou zraňovat – někdo se bojí důsledků hranic. Nikdo nám nedal moc ani právo ovládat to, jak druzí reagují na naše "ne", někteří ho uvítají, jiným se líbit nebude. Nemůžeme věci říkat na 90%, dotyčný si musí vybrat. Nemůžeme lidi zmanipulovat k přijetí našich hranic tím, že bychom je polili cukrovou polevou. Hranice jsou zkouškou kvality našich vztahů. Ti lidé v našem životě, kteří naše hranice umějí respektovat, budou milovat naši vůli, naše názory, naši samostatnost. Ti, kteří naše hranice respektovat neumějí, nám říkají, že nemilují naše "ne", milují pouze naše "ano", naši povolnost. Snaží se nás zmanipulovat k tomu, abychom se vzdali svých pokladů. Stanovení hranic někdy objasní, že jsme byli po všech stránkách, kromě fyzické, opuštěni už dávno předtím.

 

Když stanovím hranice, zraním druhé – když stanovíme hranice, bojíme se, že naše meze zraní někoho, koho bychom rádi viděli šťastného a spokojeného, např. člověka, který vám telefonuje, abyste ho podpořili, když na tom nejste sami dobře. Hranice není útočná zbraň, jednoduše brání tomu, aby někdo vzal vaše poklady v nesprávný čas. Když řeknete "ne" dospělým, kteří jsou odpovědni za uspokojování svých vlastních potřeb, může to určitě způsobit nepohodlí. Budou se muset poohlédnout jinde. Ale nezpůsobí to zranění. I když má někdo skutečný problém, jsou chvíle, kdy se z nějakého důvodu nepomůžete. V těchto případech musíme druhé nechat, aby převzali odpovědnost za své batohy a poohlédli se, kde jinde by jejich potřeby mohly být naplněny. Je dobré mít v životě více lidí, na koho se můžeme obrátit.  Neseme odpovědnost za svůj život – a někdy nám v tom pomáhá právě slovo "ne".

 

Hranice znamenají, že se zlobím – když lidé začnou říkat pravdu, stanovovat hranice a přijímat odpovědnost, často se u nich objeví „zlobný mrak“ – výbušnost, urážlivost atd. Má to svůj význam. Hněv signalizuje nebezpečí, nabádá nás k tomu, abychom vykročili vpřed a s danou hrozbou se utkali. Hněv nám také říká, že došlo k porušení hranic a také nám říká, že je v naší moci daný problém řešit. Mobilizuje nás k tomu, abychom chránili sebe, ty, které milujeme, a své zásady. Tento „zlobný mrak“ je většinou léta nahromaděný starý hněv, který se teď dostal na povrch. Je důležité hněv vyjádřit lidem, na které je zamířen, to je první krok k vyřešení zloby z minulosti, pak přijmout odpovědnost za to, jak se člověk v minulosti choval, uzdravit se, a pak si vytvořit nové pevné, trvalé hranice. Hněv byl možná dříve jedinou hranicí, kterou člověk měl. Až bude vaše "ne" neporušené, nebudete potřebovat „zlobný signál“. Uvidíte, jak se k vám zlo blíží, a ubráníte se mu svými hranicemi. Nebojte se vzteku, je to protest dřívější části vaší duše. Tyto části potřebují odhalení, pochopení i lidskou lásku. Pak to bude dobré. Lidé se zdravými hranicemi jsou nejméně hněviví lidé na světě. Pokud dokážete porušení hranic předejít, již hněv nepotřebujete. Máte větší vládu nad svým životem a hodnotami. Nerozčílíte se. Stačí stanovit meze.

 

Když druzí stanoví hranice, zraňuje mě to – „Ty peníze ti opravdu půjčit nemůžu.“ To mi řekl můj nejlepší přítel! Přijdu k němu v nouzi a on mě odmítne! To je ale podraz, mám dojem, že mi to ukazuje, jaké přátelství mezi námi je! Proč je přijetí hranic druhého takový problém? Někdo nám v minulosti stanovil nevhodné hranice ve vztahu k nám a to nás zmátlo, zejména v dětství, třeba neposkytnutí správného množství emocionálního kontaktu. Sobecký, nezralý nebo závislý rodič může své dítě zranit tím, že mu v nesprávných chvílích říká "ne". Nebo svá zranění promítáme na druhé – když cítíme bolest, jednou reakcí je zříci se špatného pocitu a hodit to na druhé – projekce. Lidé, kteří byli v dětství zraněni nevhodnými hranicemi, často promítají svou křehkost na druhé. Cítí svou vlastní bolest u druhých a vyhýbají se stanovení hranic ve vztahu k nim, protože si představují, jak ničivé by to pro ně bylo.

 

Neschopnost přijímat něčí hranice může znamenat, že jde o modlářský vztah – Anna se cítila zraněná a osamělá, když si s ní její manžel nechtěl povídat, jeho mlčení u ní vyvolalo silné pocity odcizení – skutečný problém spočíval v její závislosti na manželovi. Její emocionální blaho záleželo na tom, zda byl její manžel k dispozici, měl jí poskytnout všechno, co nedostala od svých rodičů alkoholiků. Když měl špatný den a stáhl se, její den se proměnil v katastrofu. Pokud nás konflikt s jedním pro nás významným člověkem může přivést k zoufalství, je možné, že toho člověka stavíme na trůn, což není dobré, protože to poškozuje naši emocionální svobodu a náš rozvoj. Proto je důležité si vypěstovat několik hlubokých a významných vztahů, což umožní lidem kolem nás svobodně a bez pocitů viny říkat "ne", protože se budeme moci obrátit na někoho jiného. A dále neschopnost přijímat hranice druhých může naznačovat problém s přebíráním odpovědnosti – někteří lidé si tak zvyknou na to, že je druzí vytahují z problémů, až nakonec uvěří, že jejich blaho má na starosti někdo jiný. Cítí se zrazeni a nemilováni, když nedostanou pomoc. Nepřijímají odpovědnost za svůj život.

 

Hranice působí pocity viny – jednou z překážek při stanovení hranic ve vztahu k druhým lidem jsou naše pocity závazku. Mnozí lidé se ve vztahu k těm, vůči nimž cítí závazek, vyhýbají stanovení hranic, a tím se vyhnout pocitům viny, které se dostaví, když řeknou ne někomu, kdo k nim byl laskavý. Tito lidé uvažují takto: protože jsme něco dostali, tak i něco dlužíme. Nicméně láska, kterou dostáváme, nebo cokoli jiného, co v nás vyvolává pocit závazku, by měli být přijímány jako dar. Hranice jsou trvalé a já se bojím spálit za sebou mosty – naše "ne" je nám podřízeno, naše hranice jsou našim majetkem. Když vůči někomu stanovíte hranice a daný člověk na ně bude reagovat zrale a s láskou, můžete se domluvit na změně hranic, můžete hranice změnit tehdy, když jste na bezpečném místě. Někdy uzraje čas, aby člověk změnil svou hranici.

 

Poznatky z knihy Hranice - Dr. Henry Cloud a Dr. John Townsend